Rudolf II. jako Vertumnus, autorem je 

italský malíř Giuseppe Arcimboldo (kolem r. 1590)

(z řeckého para, παρά – postranní, falešný, eidolon, είδωλον 

zdrobnělina od eidos – vzhled, tvar, podoba) 

je psychologický jev, při němž dochází k dotváření vnímaných neurčitých nebo nezřetelných podnětů ve smysluplné obrazy za pomoci fantazie. Typickým příkladem je rozeznávání tváří, zvířat a jiných objektů ve tvaru oblaků. Kromě těchto vizuálních pareidolií existují také pareidolie akustické, kdy je zvukovému podnětu (zvuky zvířat a předmětů) přisouzeno specifické citoslovce nebo konkrétní význam.

Vytváření pareidolií úzce souvisí s představivostí každého jedince. Centrem, které pareidolie vytváří, je spánkový lalok koncového mozku.

Vizuální pareidolie

·        názvy předmětů podle jejich podobnosti s jiným reálným objektem, metafory:

o   skalní útvary, kopce a hory

o   krápníková výzdoba v jeskyních

o   názvy některých kostí a částí těla - kladívko, kovadlinka, třmínek, ohryzek

o   tvář na Marsu v oblasti Sidonia

·        psychotest se skvrnami na papíře

·        některé druhy věštění:

o  lití olova (kusu kovu je na základě podobnosti určen konkrétní tvar a význam)

o   věštění z kávové sedliny

Akustické pareidolie

·        citoslovce zvuků zvířat a předmětů, někdy s konkrétním významem:

o   sýček volá lidi do záhrobí: „Pojď!“

o   křepelka volá: „Pět peněz!“

o   zvon umíráček vyzvání: „Měl pole role dům!“

·        hledání tajných zpráv v nahrávkách

Akustická pareidolie může zahrnovat hledání hlasů v zaznamenané hudbě přehrávané obráceně nebo při vyšších či nižších rychlostech, než je obvyklé, a slyšet nezřetelné hlasy v náhodném hluku, jako je zvuk vytvářený klimatizací nebo fanoušky na sportovních akcích.

Pareidolie a iluze

Pareidolie je podobná iluzi, nicméně při iluzi člověk (dočasně nebo trvale) podlehne mylnému dojmu (například má dojem, že v davu lidí spatřil svého známého), zatímco u pareidolie si je vědom, že jde jen o vnější podobnost vjemu (například spatří tvář v textuře dřeva).

Pareidolie  je tedy psychologický jev, při němž dochází k dotváření vnímaných neurčitých nebo nezřetelných podnětů ve smysluplné významné obrazy za pomoci fantazie a lidského podvědomí. Jde o náhodnou tvarovou podobnost objektů reálného světa dotvářenou na základě lidské zkušenosti a fantazie nebo též o formu halucinace vytvořenou lidským mozkem na základě nedokonalého vnímání určitého objektu, který je podvědomím přiřazen známým (přírodním či umělým) tvarům a profilům. Výsledkem je falešně pozitivní výsledek lidského rozpoznávání (projekce).

Kromě tvaru oblaků je pareidolie typická pro tvar a pojmenovávání skal, kopců či hor, pro krápníkovou výzdobu jeskyní, ledové kry, hru světla a stínů na fotografiích (např. Měsíce, marsovského povrchu), pro abstraktní obrazy, prehistorické rytiny, letokruhy a textury ve dřevě, kořeny či větve stromů, samorosty, solitérní kameny, tvary plodů ovoce a zeleniny, ale i pro řadu antropogenních předmětů. Principu p. se využívá i v psychologických testech (tj. je zkoumáno, co pro pacienta představují např. skrvny na papíře), v obřadech typu lití olova (tj. interpretace výsledného tvaru), na základě určité podobnosti a metafory se p. odráží i v pojmenovávání některých částí lidského těla (ohryzek, kladívko, kovadlinka, třmínek). S pareidolií se lze setkat i v interiérovém a exteriérovém designu.

Pareidolie je podobná iluzi (nebo též fata morganě, optickému klamu), u těchto jevů ale jde o dočasný, dlouhodobější, popř. i trvalý mylný dojem. Naproti tomu u pareidolie je si člověk od začátku a po celou dobu vnímání či pozorování vědom toho, že jde jen o vnějškovou, zpravidla ověřitelnou podobnost vnímaného objektu.

Pareidolie, pareidolická iluze je typem vizuální iluze (tzv. smyslové iluze doplňku) vznikající jak u osob s mentální poruchou, tak u zdravých lidí, spočívá ve vytváření iluzorních obrazů, jejichž základem jsou podrobnosti skutečného objektu. Pareidolie se často vyskytuje v počátečních stádiích akutní psychózy, například u alkoholové psychózy (delirium tremens). U schizofrenie se mohou na pozadí jasného vědomí objevit iluze para-idolu. Pokud pareidolie ztratí charakter objektivity, reality pro pacienta, a to je doprovázeno zdáním pocitu jejich dosažení, iluzorní, klamné interpretace, pak jde o pseudo-pareidolii. Vnímání pareidolie duševně zdravými lidmi je doprovázeno chápáním tohoto jevu jako „hry představivosti“ 

Pareidolie využívali mnozí umělci, jako například Salvador Dalí. Obrazy Archimbolda (Čtyři roční období, Čtyři živly, Kuchař, Právník, Rudolf II.) jsou po bližším prozkoumání složeny z různých předmětů, zvířat a rostlin.

Mohou být způsobeny zlomy v podloží - tektonickým porušením hornin, stykem hornin s rozlišnými fyzikálními vlastnostmi, podzemní vodou tekoucí po tektonických poruchách a mnoha dalšími příčinami. Nad geologicky porušenými místy se vytvářejí anomálně porušená fyzikální pole, která negativně ovlivňují kvalitu životního prostoru.

Protože jde o vyzařování energie ze zemského nitra, má toto při dlouhodobém působení na člověka neblahý vliv. To se většinou projeví onemocněním nejslabšího orgánu v lidském těle. Celý proces může urychlit vrozená dispozice. Krátkodobý pobyt v těchto zónách způsobuje u citlivějších jedinců poruchy soustředění, nebo pocity stísněnosti i nevysvětlitelné únavy. Dlouhodobý pobyt, např. spánek, může nastartovat řadu chorob, od těch banálních, až po ty nejzávažnější. Ty jsou většinou podmíněny souběhem dalších faktorů.

Podle názoru celé řady vědců zabývajících se přírodní léčbou patří k aktivní zdravotní prevenci také respektování geopatogenních zón. Někteří odborníci jsou přesvědčeni, že existují určité energie, které sice dosud nelze nijak změřit, přesto existují - a skutečně mohou vyvolávat nemoci.

Zaměřením průběhu škodlivých zón v obytných prostorách je možné se delšímu pobytu v těchto místech vyhnout. I proto doporučujeme nechat si průběh patogenních polí v rámci projektu podporujícímu zdravý životní styl změřit.